Už víme, jak to vypadá v Anglii

Parta 47 osmáků a deváťáků se pod vedením průvodkyně Kačky a dohledem další čtveřice dospěláků z naší školy vydala na dlouhou cestu na Britské ostrovy. Cílem byl nejen průzkum malebné jižní části Anglie, ale také dokázání sobě i okolí, že se angličtinu neučíme úplně zbytečně, a navíc, že už s její pomocí dokážeme vyřešit běžné „lidské“ problémy a úkoly.

Nejprve nás ale čekala cesta od vody k vodě – od příbramského bazénu jsme v nedělním poledni nabrali směr k dalšímu vodnímu útvaru – Lamanšskému průlivu. Cestou jsme stihli projet kus Německa, trochu Nizozemska a Belgie, abychom v noci (nebo ráno?) už procházeli hraniční kontrolou ve francouzském přístavu Dunkerque. Právě odsud nám zanedlouho vyplouvá trajekt do Doveru a za dvě hodiny už vjíždíme na britskou půdu.

V Anglii první den strávíme ještě unaveni z dlouhé cesty, ovšem i tak stihneme vidět kus Southamptonu a abychom nezapomněli, jak to chodí na trajektu, projedeme se na ostrov Isle of Wight. Tam obdivujeme krásy bývalé královské rezidence Osborne House, kterou si zamilovala samotná královna Viktorie. Už se ale pomalu těšíme na setkání s našimi anglickými rodinami, které nás budou hostit po tři následující večery.

Druhý den, kdy všichni přijíždíme k autobusu plni zážitků ze setkání s našimi hostiteli, nás nejprve čeká dlouhý přesun do oblasti křídových útesů. Krásné počasí rámuje úžasnou atmosféru na pobřeží, jako suchozemci si vychutnáváme každý okamžik u moře a možná se díky sluníčku někteří z nás i pěkně opálí. Vidíme Beachy Head, tedy nejvyšší z anglických křídových útesů, na jeho vrcholu procházíme kolem majáku a směřujeme k dalším stěnám vytvořeným z křídy – Seven Sisters. Po chvilce na oblázkové pláži míříme do Hastingsu, města známého bitvou z 11. století, v níž měla navrch normandská vojska. 

V Hastingsu se podíváme do podzemí, kde prozkoumáme úkryty místních pašeráků, kteří tu před přibližně 200 lety střežili své zboží. Den v tomto přímořském městě končíme nejprve jeho krátkou prohlídkou, později i možností nákupů.

Ve středu vyrážíme do dalšího přímořského letoviska, tentokrát strávíme celý den v Brightonu. Toto více než čtvrtmilionové město nám ukazuje na pobřeží nejprve vyhlídkovou plošinu, která z úrovně země za pár minut vyšplhá do výšky 138 metrů, z níž je samozřejmě úchvatný pohled na město, moře a molo, které tyto dva světy spojuje. A právě molo – Palace Pier – si také nenecháváme ujít, vždyť je jakýmsi centrem dobré nálady. Někteří z nás si na pobřeží objednávají i nejtypičtější britské jídlo – fish and chips. Čerstvá ryba s hranolky chutná prostě skvěle. Brighton procházíme i v jeho samotném srdci, máme tedy dost času na nasávání atmosféry v tomto pulzujícím městě. 

Ve čtvrtek ráno se každý rozloučil se svou adoptivní rodinou, s veškerými zavazadly se brzy ráno setkáváme u autobusu, abychom se vydali na zhruba tříhodinovou cestu do Londýna. Tam kolem 10. hodiny dopolední začíná velmi vydatný program. A co všechno jsme tedy v Londýně viděli a vyzkoušeli?

• Projeli jsme se metrem z Greenwiche do centra a zjišťujeme, že vagony na této lince metra jsou trochu stísněnější, než na co jsme zvyklí třeba z Prahy.
• Poznali jsme, že hračkářství Hamleys v Londýně se s tím pražským příliš srovnávat nedá, to anglické je mnohonásobně rozsáhlejší.
• Ověřili jsme si, že Londýn je vlastně celý svět na malém území. Při našich přesunech potkáváme lidi snad ze všech zemí světa.
• Na Piccadilly Circus se ti nejodvážnější z nás stali součástí představení akrobatické skupiny.
• Ano, Admirál Horatio Nelson opravdu sídlí na Trafalgar Square.
• S politováním jsme obdrželi zprávu, že krále Karla III. u Buckinghamského paláce nepotkáme, neboť „doma“ nebyl.
• Už víme, že pražská ZOO darovala do londýnského St. James parku pelikány.
• Poznali jsme, že Elisabeth Tower, skrývající Big Ben, je po nedávné opravě skutečně krásná.
• Viděli jsme mraky červených doubledeckerů a stejně tak i spoustu nezaměnitelných londýnských taxíků.
• Potvrdili jsme si, že z London Eye se nedělá zle ani těm největším odpůrcům výšek.
• Lodí to z centra k O2 aréně, kde parkují zájezdové autobusy, trvá asi čtyřikrát déle, než jsme potřebovali při jízdě metrem. Ovšem z metra není vidět Tower Bridge.

Poslední nákupy a už sedíme v autobuse, v Doveru pak krásně stíháme trajekt do Francie. V jednu hodinu ranní (toho „našeho“ času) se vracíme do autobusu, abychom v ideálním případě prospali průjezd Francií, Belgií i Nizozemskem. Po krátkých zastávkách v Německu i nedaleko Kladrub přijíždíme po patnácté hodině zpátky do Příbrami.

A co nám nejvíce utkvělo v naší paměti? Naše „náhradní“ rodiny, anglická architektura, křídové útesy a okolní moře, London Eye, Big Ben, metro, nákupy… Každý tedy měl možnost vybrat si to, co ho nejvíce zajímalo. A každý si z Anglie přiváží obrovské množství vzpomínek a zážitků, lemovaných pěkným počasím, na které jsme měli štěstí.

Petra Šorfová, Soňa Klímová, Monika Průchová, Jan Novotný