Výlet na Olomoucko se zeměpisným kroužkem

Ani my v létě neleníme. To si řekla druhá skupina cestovatelů, která se v minulém školním roce dala dohromady na zeměpisném kroužku a vyrazila za poznáváním většinou z nás doposud neprozkoumaného regionu. Cílem byl Olomoucký kraj, kde jsme si mohli na vlastní oči potvrdit, že nabízí jak panoramata hor, tak i úrodné nížiny Hané. A jak to všechno probíhalo?

Termín byl stanoven po domluvě všech zainteresovaných, kteří se třeba pár hodin před odjezdem ještě vraceli z letních táborů. Vyrazili jsme tedy v pondělí 5. srpna ráno nejprve autobusem do Prahy a odtamtud už jsme přepnuli do našeho klasického letního módu. Většina z nás je teď schopna bez většího přemýšlení říct, že vlaky LeoExpress do východních regionů naší republiky opouštějí pražské hlavní nádraží z nástupiště 1b. Odtamtud jsme totiž odjížděli už dvakrát vloni (jednou na Ostravsko, podruhé na Slovácko) i letos v červenci na Valašsko. A stejné označení nástupiště nás vyprovodilo i na tom „našem“ spoji, který odjížděl přesně v 11:00.

Cílem pondělní cesty bylo město Šumperk, kam jsme se dostali po občerstvení a přestupu v Zábřehu na Moravě. V Šumperku, který je někdy nazýván jako brána Jeseníků, jsme měli zamluvené pokoje v Hotelu Koruna. Ten jsme bez větších problémů našli, a tak jsme po krátké aklimatizaci mohli vyrazit nejprve na krátký průzkum centra (se zastávku na výborné dortíky v místní proslulé cukrárně Cukrle), ale hlavně jsme mířili do místního aquacentra. Tam jsme si nejdříve mohli připadat jako VIP hosté, jelikož v celém areálu bylo kromě nás už jen pár dalších návštěvníků. Takže jsme měli k dispozici vnitřní bazény, vířivku, saunu, pěkně dlouhý tobogán i venkovní areál skoro pro sebe. První den bychom teda měli…

Den druhý, tedy úterý, jsme se rozhodli strávit v té klimaticky teplejší části Olomoucka. Vydali jsme se vlakem nejprve do Moravičan, abychom zde začali putování za dvěma hlavními cíli. Prvním z nich bylo po pár kilometrech město Loštice, které je proslavené výrobou tradičních tvarůžků (syrečků). V místní podnikové prodejně jsme měli všichni možnost ochutnat a zhodnotit, že tahle pochutina se pro většinu z nás (zatím) tradiční součástí jídelníčku nestane. Ale zkusili jsme 😊.

Dále pokračujeme ve směru na Bouzov. Ano, tento hrad, který je známý ze spousty českých pohádek, jsme vážně nemohli minout a byl naším druhým cílem. Nu, on minout ani nejde, protože sleduje krajinu z pěkné výšky, takže při našem putování se čas od času hrad zjeví a my můžeme zhodnotit, jak daleko to ještě bude. Cestu si zpříjemníme pojídáním lesních plodů či sledováním bojů křižáků pruhovaných a lučních kobylek. Nic si nenamlouvejme, viděli jsme jasná vítězství pavouků. Ale pojďme na ten Bouzov!

K hradu jsme se přiblížili, našli jsme pokladnu, kde jsme si zakoupili vstupenky na prohlídku věže. Další prodejna, která nás zaujala, byla zmrzlinárna. Zakoupené ledové štěstí nám pomohlo přečkat dobu do zahájení naší výpravy nahoru na věž. Tam jsme zanedlouho měli možnost pořídit spoustu krásných fotografií širokého moravského okolí. A sledovali jsme i hory, kam jsme se chystali ve dnech následujících.

Ve středu byl na programu totiž jediný pevný bod našeho (zkráceného) týdne. Měli jsme jasno, že v 11 dopoledne musíme být připraveni v Koutech nad Desnou nastoupit do autobusu, který nás proveze po areálu přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně. Autobus jsme stihli, zanedlouho jsme si procházeli útroby dolní nádrže této výjimečné stavby, čekala nás i interaktivní prohlídka celého vodního díla s pomocí virtuální reality. Po nabytí základních informací následoval opět přesun do autobusu, který nám pomohl překonat velké převýšení – najednou jsme se ocitli v nadmořské výšce 1350 metrů. A tam jsme právě mohli vidět nejvýše položenou vodní plochu v Česku, která se nachází v masivu hory Mravenečník. A asi tušíte, že i výhledy nejen na nedaleký Praděd, ale do celého širokého okolí, byly nádherné.

Tříhodinovou prohlídku jsme měli tedy za sebou a nám nezbylo než ještě chvilku pobýt v Koutech nad Desnou, odkud jsme se po krátké svačině vydali po proudu říčky Desná do Loučné. Tam jsme přišli na místní vlakovou zastávku včas, abychom nastoupili do vlaku zpět směr Šumperk. Den jako malovaný zakončujeme večeří v našem hotelu. Ve čtvrtek se zase vydáme do hor. Ale tentokrát nás na jejich vrcholy nevyveze autobus, to by ten život byl přeci moc jednoduchý.

Ráno se zjevíme na nádraží v Šumperku, odkud odjíždí motorák do Jeseníku, ale my až na konečnou nejedeme, necháme se vysadit v Horní Lipové. To je horská vesnička s malebným nádražím, odkud začínáme stoupat do vršků Rychlebských hor. Cestou se po asi dvou kilometrech zastavíme na moc příjemném místě, kterým není nic jiného než Lesní bar. Tam se s radostí občerstvíme, pouze nealkem, samozřejmě. Plechovky a lahvičky jsou tu chlazeny vodou z potoka, nakoupíme, zaplatíme do pokladničky pověšené na stromě a pokračujeme proti proudu právě toho vodního toku, který nám před chvílí posloužil jako lednička.

Stoupáme Mrtvým údolím, rychle ukrajujeme desítky a stovky výškových metrů. Cesta do docela strmého kopce nám vnukla myšlenku, že Mrtvé údolí přejmenujeme na Údolí smrti. Je to vážně náročné. A když se dozvídáme, že cílem je vrchol hory Smrk (1127 m. n. m.), hned je nám jasné, že Údolím smrti jdeme právě na Smrt. Ale zvládli jsme to nakonec bez jediného škrábnutí.

Po vystoupání právě na nejvyšší bod našeho dnešního putování už se přiblížíme k česko-polské hranici, kterou po několik kilometrů kopírujeme. Chvilku jdeme v Česku, chvilku v Polsku. A hranici opouštíme při konečném návratu do naší domoviny, po asi dvou kilometrech narážíme na horskou chatu Paprsek, kde nás čeká vítané občerstvení ve formě půllitru Kofoly. Ta sice chutná dobře, ještě po takovém fyzickém úsilí, ale s napětím sledujeme nejen meteorologický radar, ale především nebe nad námi. To se hrozivě zatáhlo a při sestupu od chaty nás (ne)překvapí docela silný déšť. Před ním se nejprve snažíme schovat po přístřeškem nedaleké chaty patřící horské službě, ale záhy zjišťujeme, že pršet nepřestane, a tak za chvilku vyrážíme do již snesitelnějšího deště. Máme před sebou ještě asi 6 kilometrů na vlak do Starého Města pod Sněžníkem.

Tam také, a hlavně včas, doputujeme a pěkně promočení nastupujeme do lokálky ve směru do Hanušovic. Přestup na další osobák do Šumperka je rychlý, úplně nás netěší naplno fungující klimatizace ve vlaku, kde bychom v naší situaci raději přivítali spíše topení, abychom trochu uschli. Cestou se tak snad všichni těšíme do hotelu na teplou sprchu a smažený sýr k večeři. A zhodnocení dne?
Lesní bar – super, Údolí smrti – náročné (ale smrti jsme unikli), výhledy z hranic a od chaty Paprsek – moc pěkné, pochod v dešti – nezapomenutelný. Takže vlastně fajn, ne?

V pátek už máme trochu volnější program. Opouští nás totiž dívčí osazenstvo, holky tedy doprovázíme na nádraží do Zábřehu na Moravě, kde se s nimi loučíme. Ony jedou do Prahy, zbytek tlupy do Olomouce. V centru Hané i šestém největším městě Česka nás překvapí majestátnost katedrály sv. Václava, někdo z nás cestou do úplného centra města dokáže povalit odpadkový koš (a pak ho úspěšně vrátit do konstrukce tramvajového označníku), se zájmem si prohlížíme olomoucký orloj a v centru nás čeká ještě jedna důležitá věc – návštěva místní pobočky McDonald’s. Přece nepůjdeme na oběd do nějaké místní restaurace, to dá rozum, ne?

S trávením hranolků a burgrů nám pomůžeme ještě pěší přesun kolem olomouckého fotbalového stadionu (s povinnou návštěvou místního fanshopu) k zastávce autobusu, který má jasnou konečnou – Aquapark. A právě tam strávíme zbytek našeho olomouckého odpoledne. Vyzkoušíme tam všechny tobogány a skluzavky, ohřejeme se v pekelné parní lázni, zaplaveme si v bazénech venkovní i vnitřní části. Prostě tři hodiny utekly úplně samy a my zase směřujeme do Šumperka.

Tam v pátek večer někteří již balí na sobotní odjezd, další stihnou ještě večerní diskusi při sledování fotbalu. Tak trochu už se těšíme domů, ale shodně konstatujeme, že i tenhle týden rychle pláchnul. To už známe – pokud se člověk nenudí, utíká čas mnohem rychleji.

V sobotu nás čekají už jen autobus a vlaky, výhodou těch dálkových je možnost vybrat si občerstvení, a tak ochutnáváme (opět v LeoExpressu) sushi, poké, hovězí s bramborovými špalíky či plněné jahodové knedlíky. Vše chutnalo fajn.

A v pět odpoledne jsme už v Příbrami. Zase…

Děkuji všem, kteří se mnou neváhali strávit pár dní daleko od Příbrami. A doufám, že pozitivní zážitky z našeho výletu budou dlouho putovat naší pamětí.

Těmi všemi jsou budoucí deváťáci Vojta, Štěpán, Majda, Klárka, Fanda, Oskar, Pavel a Matyáš. Doprovodil nás další budoucí deváťák od konkurence z Jiráskových sadů Pavel a jeho starší sestra (a zdravotnice v jedné osobě) Kája.

Jan Novotný