Výlet na Valašsko se zeměpisným kroužkem 

Letní měsíce jsou ideálním obdobím pro to, abychom si my, příznivci výletů a poznávání, rozšířili obzory a vydali se trochu dál, než jsme během školního roku zvyklí. To znamená, že i pro léto 2024 se podařilo na zeměpisném kroužku vytvořit dvě cestovatelské skupiny, které se během prázdnin vydávají poznávat vzdálenější kouty Česka. První tlupa, čítající celkem deset osob, vyrazila 20. července do Zubří nedaleko Rožnova pod Radhoštěm.

V sobotu ráno se osm žáků, budoucích osmáků a deváťáků, vydalo společně s panem učitelem Novotným a jeho již tradiční spolucestovatelkou Maruškou (ta si prý s námi jezdí odpočinout a přijít na jiné myšlenky, než které ji potkávají v jejím úplně jiném zaměstnání) na cestu. Začínáme vlakem v devět ráno z Příbrami nejprve do Prahy, pak jedeme do Hranic na Moravě, přestoupili jsme směr Valašské Meziříčí a po přestupu ve Valmezu kolem půl čtvrté odpoledne už konečně dorážíme do města Zubří v srdci valašské krajiny. Hned jsme všichni zjistili, že ubytování nám bude vyhovovat, vždyť jsme měli pro naši skupinu vyhrazené celé patro apartmánového domu, tedy tři pokoje, společenskou místnost kříženou s kuchyní, dva balkony, dostatečné množství koupelen, a hlavně pěknou zahradu. Tam jsme hned první podvečer vyzkoušeli kvalitu trávníku a odolnost květeny. A taky jsme několikrát využili gril či stůl na ping-pong. O zábavu jsme tedy měli postaráno jak „doma“…

… tak i v okolí. Už v neděli jsme vlakem vyrazili mimo Valašsko, do Kroměříže (to je už úrodná Haná), kde jsme zhodnotili důvody, proč je toto město zapsané na seznam UNESCO. Viděli jsme vše podstatné – arcibiskupský zámek, obě proslulé zahrady, ochutnali jsme místní zmrzlinu a vyzkoušeli naši orientaci v zrcadlovém bludišti.

V pondělí jsme si dali za cíl pokořit Radhošť, ikonickou beskydskou horu, na niž jsme s respektem vzhlíželi z našeho balkonu. Ale přiznáme se – cestu jsme si ulehčili výjezdem na Pustevny na palubě linkového autobusu z Rožnova. Ale pak už jsme nezaháleli. Posvačili jsme v legendární restauraci Libušín (museli jsme si dát frgál – vlastně jakousi místní sladkou pizzu), vystoupali jsme k soše Radegasta a kolem horské chaty jsme doputovali na vrchol Radhoště, který je zdoben televizním vysílačem, sochou sv. Cyrila a Metoděje a kaplí zasvěcené těmto dvěma věrozvěstům. Odsud už jen klesáme, i když se často shodneme, že sestup je v kamenitém terénu občas složitější než výšlap. V nohách máme už dávno dvouciferný počet kilometrů, horké letní odpoledne zakončujeme na rožnovském koupališti a poté večeří v asijské restauraci v Zubří.

Během úterý leckterý z nás cítí únavu z předchozího dne, na tu dává zapomenout cesta do Kopřivnice a vedlejšího Štramberka. V Kopřivnici nás zajímá moc pěkné muzeum nákladních automobilů místní Tatry, hned před ním pak stojí naparáděná Slovenská strela. Pokud by někdo nevěděl, co se pod tímto názvem skrývá, vězte, že se jedná o motorový vlak, který v meziválečném období „létal“ mezi Prahou a Bratislavou.

Mezi Kopřivnicí, kde po obědě ještě stíháme fotku u sochy místního rodáka, kterým není nikdo jiný než Emil Zátopek, a Štramberkem použijeme místní autobusovou linku. Ta nás vysazuje hned v centru tohoto malebného podbeskydského městečka, které je známé výrobou štramberských uší. Na náměstí vybíráme jednu z mnoha pekáren, perníkové uši ochutnáváme i nakupujeme domů jako suvenýr. Uši jsou vlastně takový místní trdelník, dělají je tu na několik způsobů (a někteří z nás později zjistili, že se do nich dá zabalit i vařený párek). Dobrovolníci pak vyšplhají na místní dominantu – věž Trúbu. Z ní je krásný výhled do blízkého i vzdálenějšího okolí. Cestu na vlakové nádraží si zpestřujeme návštěvou jeskyně Šipka, kterou proslavil nález čelisti neandrtálského dítěte.

Středa byla dnem, který jsme měli nabytý až do samého večera. Nejprve využijeme možnost nasednout do autobusu v Rožnově a vystoupit v krajském městě Zlíně. Tam nás zajímá hlavně Baťův mrakodrap a výtah pater noster (prý nejdelší na světě). Ten se během naší návštěvy dokázal i zastavit („my nic…“), ale pak se zase rozjel a my i s jeho pomocí dorazili na vyhlídkovou terasu na střeše této administrativní budovy, kde sídlí jak krajský úřad, tak i finančák. Pěkné je, že se v budově můžeme pohybovat zcela volně a zdarma, výhled je moc pěkný a hlavně díky němu jsme si mohli udělat představu o městu Zlín. Jiné podobné totiž v Česku nenajdete. Ve Zlíně tolik času nemáme, po obědě máme čas na individuální průzkum města a zanedlouho už zase sedíme v autobusu. Po návratu do Zubří se pak stačíme jen lehce občerstvit a následuje další štace – skanzen v Rožnově pod Radhoštěm.

Máme totiž štěstí, že se ve středu koná jednorázová akce zvaná Pohádková noc. Od osmé hodiny večerní jsme měli v krásném prostředí lidových staveb možnost sledovat různá krátká divadelní představení, poslechnout si notoricky známé pohádkové melodie v podání varhan v místním kostelíku, ochutnat valašské speciality (hlavně zase frgále) a třeba se i vyfotit s různými valašskými postavičkami, jež se pohybovaly všude kolem nás.

Ve čtvrtek jsme i s vědomím pozdního návratu v den předchozí začali rozvážněji, na průzkum dalšího místa jsme odjížděli až v poledne. Tentokrát jsme se vydali vlakem po proudu řeky Bečvy až do Teplic nad Bečvou, což je malé lázeňské městečko, u něhož navštěvujeme Zbrašovské aragonitové jeskyně i světově proslulou Hranickou propast. Máme čas tedy nejen na lázeňské oplatky, ochutnávku místní kyselky, ale také na zopakování rozdílu mezi stalagmitem, stalaktitem a stalagnátem. Při pohledu do Hranické propasti si pak možná někteří z nás uvědomí, že se nevyplatí věci řešit jen povrchně a občas stojí za to se jim věnovat trochu podrobněji. Hranická propast není na první pohled tak velkolepá, ale pod hladinou zeleného jezírka na svém dně ještě pokračuje mnoho set metrů hlouběji, jedná se o nejhlubší zatopenou propast na světě a její skutečný rozměr se asi těžko kdy dozvíme…

Veškeré naše snažení pak vrcholí v pátek, kdy vstáváme už v půl šesté ráno, abychom po rychlé snídani přecupitali na zuberskou vlakovou zastávku, odkud začínáme pouť na Lysou horu. Ano, chceme si vyšlápnout na nejvyšší vrchol široko daleko, na královnu Beskyd. Po dvou přestupech ve Valmezu (asi jste pochopili, že se jedná o hojně používanou zkratku města Valašské Meziříčí) a Frýdlantu nad Ostravicí doputujeme vlakem do Ostravice a nyní nás čeká skoro devět kilometrů, a to jen do kopce.

Převýšení zhruba 900 metrů zvládáme i s přispěním výzvy, kdy někteří z nás po každém překonaném kilometru předvedou pět kliků – bez ohledu na místo i počet cizích přihlížejících. Výzva je výzva. Po dvou a půl hodinách se všichni setkáváme na vrcholu Lysé hory, kde se věnujeme výhledům do velmi širokého okolí (vidíme Malou i Velkou Fatru na Slovensku, Tatry jsou nám bohužel ukryty v mlžném oparu) i obědu ve formě polévky v chatě Emil Zátopek. Pak nás čeká asi jedenáct kilometrů jen dolů.

Po modré tedy klesáme kolem skautské mohyly Ivančena nejprve do Malenovic a následně do Frýdlantu nad Ostravicí. Tam krásně stíháme vlak do Valmezu a přestup dále do Zubří. Během cesty ještě před usnutím většiny osazenstva stíháme vybrat a objednat pizzu, která má sloužit jako odměna a čeká na nás v Zubří už na stole při našem návratu na ubytování. A vybraní, asi málo unavení, jedinci si jdou naposledy zahrát fotbal na moc pěkné zuberské školní hřiště, které nám je také po celou dobu k dispozici.

Sobota je den návratu do Příbrami. Rozloučíme se nejprve s naším panem domácím, který nám i tentokrát ochotně převeze zavazadla mezi ubytováním a vlakovou zastávkou, a už nastupujeme do osobáčku do Valmezu. Moc se nesmíme uvelebit, zanedlouho přestupujeme na EuroCity do Prahy. V tomto vlaku trávíme asi čtyři hodiny, které jsme si úspěšně ukrátili několikerou návštěvou vlakového bistra. Najedení a napití tedy přestupujeme v Praze na poslední úsek naší cesty – rychlík do Příbrami. Je sobota, pět hodin odpoledne a my se už v doprovodu rodičů vydáváme směr domů.

Zůstanou nám na pěkně dlouho vzpomínky na stovku nachozených kilometrů, několik štípanců od všemožného hmyzu nebo spoustu hodin prosezených ve vlacích či autobusech. Ale hlavní jsou vzpomínky na společné strávený čas plný legrace, překonávání sama sebe a uvědomění si, že nám spolu bylo vlastně dobře.

Díky všem za příležitost společně poznat další kout naší republiky!

Tento dík letí tedy k budoucím osmákům Robertovi a Vaškovi i nastávajícím deváťákům Terce, Matějovi, Simče, Radkovi, Kájovi a Oskarovi. A taky samozřejmě k Marušce 😊.

Jan Novotný