Ani Slovácko jsme nenechali bez povšimnutí

Nastávající osmáci si v uplynulém školním roce spolu s panem učitelem Novotným na zeměpisném kroužku vybrali dva výlety, přičemž o tom prvním už jste si mohli přečíst v nedávném příspěvku. Tentokrát se pětice žáků a žákyň (a tentokrát převažovala děvčata) vydala s panem učitelem a jeho pravou rukou Maruškou do Uherského Brodu. Tamní Hotel U Brány sloužil jako výchozí bod pro různé výlety po nesmírně zajímavém regionu na jihovýchodě Moravy, který prozkoumali křížem krážem.

Odcestovali jsme v pondělí 14. srpna, kdy jsme nejprve splnili první (a asi nejdůležitější) úkol – být po půl sedmé ráno na nádraží v Příbrami. Toto brzké vstávání, na nějž moc zvyklí o prázdninách nejsme – a to si přiznejme, zvládli všichni na jedničku, a tak jsme mohli vyrazit vstříc východním končinám naší republiky. Přes Prahu a Přerov jsme se dopravili do naší konečné stanice, do Uherského Brodu. Ten nás přivítal velmi teplým počasím, a tak po obědě po všeobecné shodě odkládáme výlet do Vlčnova na později a odpoledne trávíme na novém venkovním koupališti právě v Uherském Brodě. Můžu už na začátku příspěvku prozradit, že za těch několik dní jsme se vlastně stali experty na bazény v Uherském Brodě i nedalekém Uherském Hradišti.

V úterý už jsme ale úplně nezaháleli, po hotelové snídani jsme se přesunuli do Uherského Hradiště, kde plníme i lehce vzdělávací cíl našeho putování – prohlédneme si Slovácké muzeum, tam se dozvídáme ve velmi povedené expozici spoustu informací o místních tradicích a obdivujeme rozmanitost lidových krojů. Zajímavá je i dočasná výstava fotografií, které zčásti působí depresivně, jindy zase odpočinkově, jiné pak chápeme každý zcela jinak. Ale i to je jistě umělecký záměr. Prohlídku příjemného historického centra města zakončíme poledním přesunem na Velehrad. Na návštěvu tohoto poutního místa máme lehce přes 30 minut, to je právě čas od příjezdu autobusu z Uherského Hradiště do odjezdu zpátky. Ale i za tuto krátkou dobu si můžeme vychutnat atmosféru v místní velkolepé bazilice, kterou umocňuje ceremoniál spojený se skládáním řádových slibů ze strany místních řeholnic. A vítáme také, že je uvnitř tohoto chrámu příjemný chládek. Odpoledne pak trávíme v aquaparku v Uherském Hradišti, který nás baví až do večerního návratu směr Uherský Brod.

Středa je den, který je naplánovaný od rána až do večera, ovšem ony plány vzaly vinou počasí částečně zasvé. Relativně brzy vyrážíme vlakem a autobusem do Veselí nad Moravou, z tamního přístaviště totiž máme zarezervovanou plavbu po Baťově kanálu do nedaleké Strážnice. Pěšky bychom tu trasu možná ušli rychleji, ale toto stále více populárnější turistické lákadlo jsme museli také vyzkoušet. Během pobytu na palubě se dozvídáme pár informací o historii této plavební cesty, stejně tak je zajímavé sledovat proplutí přes dvě zdymadla. Ve Strážnici, která stejně jako nedaleké Veselí není v „našem“ Zlínském kraji, ale již v tom Jihomoravském, si po obědě kupujeme vstupné do místního známého skanzenu, kde poznáváme život na vesnicích jihovýchodní Moravy. Ale počasí nás docela zmáhá, je velké vedro a dusno, což znamená, že se po demokratické dohodě vzdáváme zastávky u leteckého muzea v Kunovicích a vracíme se zpět do Uherského Brodu. A asi tušíte, že se vydáváme ještě schladit na místní venkovní koupaliště. To mimochodem nabízí zajímavé atrakce – od tobogánu, přes divokou řeku, skluzavky, různé masážní lavice, klasickou plaveckou „pětadvacítku“ až po dvě skokanská prkna o výšce 1 a 3 metry. Baví nás to tady moc. Ovšem s určitým zklamáním sledujeme zatahující se oblohu, která napovídá, že se nemá cenu vydávat na večerní pozorování hvězdné oblohy do místní hvězdárny ☹.

Další den vyplňují dva výlety do různých směrů. Nejprve dopoledne vlakem odjíždíme do Luhačovic, největších lázní na Moravě. Užíváme si příjemnou atmosféru, ochutnáme místní prameny včetně známé Vincentky a poznáváme, že občas jsou více mineralizované, než na co jsme zvyklí. Asi si umíte představit reakce některých z nás po ochutnání, řekněme velmi výrazné, minerální vody… Luhačovice se nám líbily, ostatně zmrzlina a oplatky nejsou špatnou kombinací 😊. Oběd si dáváme po návratu do Uherského Brodu v jedné z tamních občerstvoven, abychom odpoledne vyrazili na náš druhý výlet. Tentokrát odjíždíme skutečně jen za město, do vesnice Vlčnov. Ti z vás, kteří se trochu zajímají o české a moravské folklorní tradice, jistě vědí, čím je Vlčnov proslaven. S tamní jízdou králů jsme se seznámili v úterý ve Slováckém muzeu, teď se projdeme obcí, abychom si vyfotili pár zajímavých staveb, ochutnali výrobky místního mlékaře a vyšplhali se v horkém počasí nad vesnici, kde hrdě svítí modro-bílé vinařské domečky zvané búdy. Od nich je pak krásný výhled do slovácké krajiny. Nahoře si dáváme místní tradiční pečivo – vlčnovské vdolečky, stejně tak ochutnáváme přímo ze stromů a keřů letošní úrodu švestek i trnek. Cestou pěšky zpět do Uherského Brodu (máme to zhruba 5 kilometrů) nás trochu straší nevyzpytatelné počasí, když v naší blízkosti visí stěna deště, my však zůstáváme takové sprše ušetřeni. Večer zakončíme filmem, podívali jsme se na francouzský snímek Nedotknutelní.

Poslední celý den je věnovaný hlavně návštěvě naprosto specifické oblasti, která je taktéž zařazována do Moravského Slovácka, ovšem vykazuje naprosto odlišné zvyky od například okolí Vlčnova či Uherského Hradiště. Jedná se o Moravské Kopanice na samotné česko-slovenské hranici. Tam jedeme nejprve vlakem (v Bojkovicích máme lehce přes hodinu čas, ten vyplňujeme zmrzlinou), pak i autobusem. Ten za necelou půlhodinu cesty vystoupá celkem 300 výškových metrů, což znamená, že jsme v oblasti, kde těžko vypěstujeme vinnou révu a slunečnice, život tam nebude tak jednoduchý. Vítá nás Žítková. Ale krajina žítkovských bohyní nás všechny uhranula, i když v sobě skýtá prudké kopce jak dolů, tak samozřejmě i nahoru. Jeden z vrcholů našeho týdenního programu přichází při návštěvě Odpočívadla u Hajtmanů, což si představte jednoduše jako fata morgánu uprostřed nehostinných Kopanic. Zde si necháváme nakrájet objednaný bochník chleba, který před několika hodinami vytáhli z venkovní pece. Abychom ho nejedli suchý (i když i tak chutná božsky), objednáváme si škvarkovou pomazánku a jsme v sedmém nebi. Žádný fast food, ani pizza. Obyčejný domácí chleba se škvarkovou pomazánkou byl gastronomický top! Ochutnáváme i další výrobky, které tu prodávají – například testujeme pampeliškovou a bezovou limonádu, které byly připraveny na nedaleké biofarmě. Sice se nám nechce zvedat se z posezení s výhledem i na slovenskou část Kopanic, ale musíme. Přesouváme se pěšky nejprve do údolí Žítkovského potoka, na jehož levém břehu je už Slovensko. To si nenechává ujít jeden z členů naší výpravy, konečně totiž může okusit, jaké je to být v zahraničí (i když jen asi na 30 sekund) 😊. Výlet měl být delší, ale vzhledem k parnému počasí a brblání členů výpravy jej ukončujeme na autobusové zastávce uprostřed ničeho (rozuměj u místního zemědělského družstva). Kombinací autobusu a vlaku se vracíme zpět přes Bojkovice do Uherského Brodu. Tam si vyzkoušíme, jaké vymoženosti nabízí i vnitřní část tamního aquaparku. Večer zakončíme pizzou z nedaleké italské restaurace.

V sobotu po snídani, kde potkáváme i Tomáše Kluse (a ti šťastnější z nás s ním ulovili i fotku), vyrážíme na vlak, čeká nás celkem šestihodinová cesta do Příbrami. Tentokrát jen s jedním přestupem v Praze, abychom to neměli tak náročné. Krásně klimatizovaný vagon, v němž cestujeme z Uherského Brodu do Prahy, kontrastuje se „sauna-vozem“ na rychlíku Praha-Příbram. Cestu nakonec zvládáme i přes všechna úskalí, na příbramském nádraží už čekají rodiče a je čas se na čtrnáct dní rozloučit. Ano, škola naše cesty za chvilku zase spojí. A bude třeba příležitost plánovat podobné výlety a těšit se na další společné zážitky.

Děkuji i této skupině za týden plný poznání, výletů, legrace i koupání. Těžko říct, zda nám počasí přálo, či nikoliv. Ale není nač si stěžovat, je přece léto. A tak jsme k návštěvě pro většinu z nás doposud neobjeveného kraje přidali i typické letní radovánky. A ze zpětné vazby od všech členů výpravy vyplývá, že se mezi námi nenašel nikdo, kdo by svého rozhodnutí, jet v létě s učitelem a některými spolužáky na výlet, litoval. A budeme mít všichni určitě o čem vyprávět!

Jan Novotný